Kojení a já
Tento článek vznikl jako odpověď na dotazy maminek: „A jak to bylo u vás…“ neboť si po mé laktační návštěvě představují, že já jsem to přece MUSELA hned umět, když je to dnes učím.
Ale opak je pravdou, a proto vám, milé maminky, tak dobře rozumím při vašich potížích. Kojení u mě nebylo samozřejmostí, jako u domorodých žen, ale musela jsem o něj tak trochu bojovat. Měla jsem snad všechny popsané problémy, a proto je umím řešit. Proto se od roku 2010 laktačnímu poradenství věnuji aktivně, je to má srdeční záležitost.
Ale pěkně od začátku.
Téma kojení u mě začíná v roce 2000 narozením prvního syna. Kojit jsem prostě chtěla, a proto jsem si tenkrát zvolila porodnici v Krči, která se honosila rodící se laktační ligou a slibovala maminkám velikou podporu. A v roce 2000 to skutečně tak bylo.
Na předporodním kurzu nám o kojení hodně říkali a po porodu nám také sestřičky hodně pomáhaly. Kojení bylo skutečně o nácviku kojících poloh, správném přiložení miminka a dostala se mi také velmi přátelská pomoc při ostatních potížích.
U mě se však laktace nerozjížděla tak, jak měla. Syna jsem dlouho přenášela a byla pak i hospitalizována k případnému císařskému řezu. Syn se sice narodil „přirozenou cestou“, ale porod měl k tomu přirozenému hodně daleko. Výsledek byl řízený lékařský porod za pomoci oxytocinu a můj stres, že jsem si to představovala jinak.
Laktace byla vlivem podaných léků při porodu opožděná. Dlouho jsem měla jen mlezivo a to ještě velmi málo, bradavky nateklé a ruce neohrabané. Proto jsem ke každému přiložení měla volat sestru, což jsem také dělala.
Skvělé bylo, že všichni říkali totéž, stejná pravidla platila, ať přišla kterákoli sestřička, rovněž lékaři nám vše vysvětlovali a celkově v porodnici v Krči vládla kojící atmosféra. Na konci pobytu jsme ještě absolvovali přednášku od MUDr. Mydlilové, která by rozkojila i chlapa a vnukla nám pevnou víru s tím, že kojit je přirozené a že to prostě zvládneme.
V případě potíží se můžeme obrátit na horkou linku kojení. Netušila jsem, že se horká linka stane mým dobrým, ne-li nejlepším přítelem na telefonu pro pár nadcházejících dnů.
Nejen, že jsem měla opožděnou laktaci a poraněné bradavky, ale po návratu domů se přidala ještě retence mléka a zánět prsu, který měl u mě tendenci se opakovat.
Laktační poradkyně domů nejezdily a tak jsem musela jezdit já. Nejprve do Krče a posléze na gynekologii, kde jsem měla skvělou kolegyni Věrušku – zasloužilou porodní bábu. Ta mě zasvětila do tajů masáží prsu a naučila mě si prsy také samovyšetřovat, masírovat, odhalit a zvládnout retenci dříve, než se rozjede zánět. Během mé kojící kariéry jsem retenci mléka prodělávala opakovaně. Bojovala jsem s růstovými spurty a laktační krizí.
Hledala jsem podporu všude, kde to šlo, proto jsem změnila i dětského lékaře, neboť jsem nechtěla poslouchat rady, že mám syna dokrmovat umělým mlékem, neboť nepřibírá dle tabulek. Těžké bylo nenechat se odradit ani „dobrými radami“ mé maminky, že já jsem vyrostla taky na sunaru, tak proč s tím kojením tolik vyvádím.
Syna jsem nakonec kojila cca 16 měsíců a z toho 6 měsíců plně.
U druhého syna jsem si myslela, že se potíže nebudou opakovat. Vždyť všechno umím. Jenže ouha. Retence a záněty mě provázely opět, i když jsem již věděla jak na ně, nevyhnula jsem se jim. Snažila jsem se vše zvládnout sama, ale s masáží mi opět pomohla kolegyně při návštěvě gynekologa. Tehdy jsem však zjistila, že masírovat nenahřátá prsa v mrazivém únoru v ordinaci je prostě hloupost, i když to trochu zabralo, prsy jsem měla zhmožděné a bolestivé. Naštěstí jsem měla velkou podporu manžela, který velmi pomáhal s prvorozeným synem, zatímco já jsem stále nahřívala, masírovala, odstříkávala a pak zase chladila tvarohovými obklady.
Velmi těžké bylo, zvládat opakující se výroky od babiček, které to svým: „Že se na to nevykašleš, takhle se trápit. Vždyť vy jste taky vyrostli na sunaru…“, určitě myslely dobře, ale já jsem to chtěla jinak.
Vždy jsem však řešila problém s kojením především technicky a moc jsem se nevěnovala sama sobě.
Proč se mi to děje?
proč se problémy opakují? To se tenkrát moc neřešilo ani v laktační lize.
Poučila jsem se a dnes proto učím maminky citlivému přístupu k sobě samým, s pochopením, co se v nás během šestinedělí odehrává a jak moc důležité je, naučit se pracovat sama se sebou.
Přehodnotila jsem praktikování masáží prsů tak, aby pomohly a nezpůsobily další problém.
Právě proto je nutné v případě potíží provést návštěvu doma a vše nacvičit v klidu a pohodlí domova. Harcování s miminem, zvláště v zimě nebo ve 30°vedrech je zbytečný stres pro všechny.
Skvělé je, pokud jsou při mé návštěvě přítomné právě babičky a manžel. Maminka potřebuje podporu i po mém odchodu. I když se kojení zdá být intimní záležitostí žen, tak věřte, že se to týká všech. Je to hlavně zdroj obživy pro dítě a podpora rodiny je ta základní investice, díky které se to mamince podaří.
Mé laktační poradenství je tak kombinací letitých zkušeností s citlivým přístupem, který mi asi tenkrát chyběl. Technika kojení sama o sobě nestačí. Velmi důležité je pracovat na sobě intenzivně, věřit si, relaxovat a umět požádat o pomoc.
Já jsem si vždy myslela, že vše musím zvládnout sama, ale díky kojení jsem pochopila jak je důležitá spolupráce a podpora okolí.
Možná právě proto dnes dokážu pomoci maminkám s odlišnými problémy.
Od roku 2010, kdy se laktačnímu poradenství věnuji, jsem ušla dlouhou cestu.
Setkala jsem se s řadou potíží, které mohou maminky provázet a naučila se je řešit, proto dokážu improvizovat i v zapeklitých situacích. Zvládneme spolu kojit i v případě, že máte vpáčené bradavky, umělé implantáty, nadměrnou tvorbu mléka nebo naopak probereme co dělat při snížené laktaci. Nacvičíme různé polohy kojení v případě poranění po nástřihu nebo po císařském řezu.
Mrzí mě, když se dnes dozvídám, jak rozporuplné rady dostávají maminky nejen v porodnici, ale také od některých laktačních poradkyň či dětských lékařů, kteří pokud dítě nemá tabulkový příjem, doporučují hned dokrmovat umělým mlékem.
Zavádějící a matoucí jsou také rady od „samozvaných poradkyň z lidu“, které mají pocit, že když odkojily své vlastní děti, tak mohou radit všem. Jejich často ortodoxní rady převládající v internetových diskuzích, však maminkám způsobují spíše stres než potřebnou pomoc. Zvažme tedy, jaké rady potřebujeme, a zda právě diskuzní portály maminek nejsou opravdu jen ztráta času, která nám nijak neprospěje.
Kojení je požehnání pro dítě i matku. Věřte, že kojit jde bez bolesti, v klidu a toto období si opravdu můžete užít.
Chcete-li radu, zavolejte a domluvíme osobní návštěvu.
Těším se na vás. Martina